Brunerova teorie kognitivního vývoje: Pochopení role prostředí a duševních procesů

Bruner (1960) navrhl teorii kognitivního vývoje, která zdůrazňuje roli prostředí při utváření duševních procesů jedince. Podle Brunera děti postupují řadou fází, z nichž každá je charakterizována stále složitějšími formami myšlení a řešení problémů.

Brunerova teorie zahrnuje několik klíčových pojmů:

1. Lešení: Děti se nejlépe učí, když se jim dostává vhodné podpory a vedení, když se zabývají novými nápady a úkoly. Tuto podporu často poskytují zkušenější jiní, jako jsou rodiče nebo učitelé.
2. Fáze přijímání: Během této rané fáze kognitivního vývoje se děti zaměřují na vstřebávání informací a přijímání okolního světa. Nejsou ještě schopni analyzovat nebo porozumět složitým konceptům.…3. Raná schémata: Když děti začínají chápat a kategorizovat své zkušenosti, rozvíjejí raná schémata, což jsou mentální rámce pro organizování znalostí. Tato schémata jsou často založena na konkrétních objektech a událostech.
4. Pozdější schémata: Jak děti rostou a získávají více zkušeností, jejich schémata se stávají abstraktnějšími a složitějšími. Začínají vidět vztahy mezi různými myšlenkami a koncepty.…5. Asimilace a akomodace: Bruner věřil, že učení zahrnuje jak asimilaci (začlenění nových informací do existujících mentálních rámců), tak akomodaci (změnu stávajících mentálních rámců tak, aby odpovídaly novým informacím).
6. Spirálové kurikulum: Bruner navrhl spirální kurikulum, ve kterém se děti s přibývajícím věkem seznamují se stejnými pojmy na stále složitějších úrovních. To jim umožňuje stavět na svých předchozích znalostech a porozumění.

Brunerova teorie měla významný dopad na vzdělávání a výzkum vývoje dítěte. Jeho myšlenky o lešení a důležitosti poskytování vhodné podpory dětem ovlivnily vyučovací metody a tvorbu osnov. Jeho důraz na roli prostředí při utváření kognitivního vývoje navíc vedl k většímu zaměření na důležitost raných zkušeností a vztahů při utváření mentálních procesů dětí.